Ačkoli svým vzhledem spíše připomíná kozu (odtud i anglický názevMountain goat), jedná se o kamzíka - a to o severoamerického „Kamzíka běláka“ (Oreamnos americanus). Do Skalistých hor se dostal během poslední doby ledové, cca před 10 000 lety. Zadaptoval se a už tam zůstal. Osobně si myslím, že především kvůli klidu, který jim horský terén poskytuje. Vezmeme-li v potaz jeho čistě bílou barvu srsti a nadmořskou výšku 3000 m, ve které žije a kde je téměř 7 měsíců sníh, dalo by se mu přezdívat „mistr kamufláž“. Krátké ostré zahnuté růžky používá především na obranu proti predátorům, nikdy však pro boj uvnitř stáda, k boji s ostatními.. Je si vědom velké pravděpodobnosti zranění a každá i malá újma oslabí jedince a znemožní mu přečkat krutou a dlouhou zimu. Ohleduplnost par excellence. Ne, že by nesváděli mezi sebou drobné bojůvky, ty jsou na denním pořádku, jde však spíše o převahu u míst, kde na povrch vyvěrá sůl. U takovýchto „vřídel“ se kozy shlukují hlavně na jaře. Jako ostatní kopytníci potřebují ke svému životu sůl, kterou jejich organismus není schopen vyrobit z potravy, proto se i koňům, ovcím, srnám, atd. přidává k potravě. No a u těchto slaných lizů, když k nim dorazí stádo, tak samozřejmě jdou nejprve ti nejsilnější jedinci, po nich „kojící matky“ (malí kamzíci sůl nelížou, dostávají ji od matky v mléce) a pak až ti ostatní. Pochopitelně, že matka tu a tam musí odehnat nějakou netrpělivou kamzici, či kamzíka, jedná se však o jakousi zastrašovací pózu, které všichni rozumí, či o velmi jemnou hierarchii ve stádě, která vzniká po generace a které rozumí jen její členové. Jak už bylo řečeno, jedná se o zvířata nesmírně ohleduplná a cítící jeden k druhému. Jsou velmi plachá a kdykoliv jim hrozí nebezpečí, či se objeví cokoli jim neznámé, obratně prchají, využívajíc své skvělé znalosti terénu. Když je to jen trochu možné, obíhají nejbližší vyvýšeninu a jakmile jsou kryti kopcem, stoupají na jeho vrchol, kde se objeví velmi rychle. Odtamtud mají přehled o pohybu predátora. Jestliže člověk obdivuje rychlost u antilop, pak u kamzíků je to vytrvalost a síla, která toto zvíře pohání v nadmořské výšce nad 3 000 metrů.
Já vždycky obdivoval jejich výraz, když se mi podařilo je potkat při nějakém „sportovním výkonu“, škrábající se do stěny, kde by se málokdo z nás odvážil bez lana. Oni si to klidně vyskáčou a ani se nezadýchají. Pokaždé mi přišlo, že vidím úsměv a radost z té vydané energie, jako by jí měli na rozdávání.
Život kamzíka je skvělý, celý den chodíte po horách, otevírají se vám výhledy, za které producenti hollywoodských filmů platí obrovské peníze, jste stále na čerstvém vzduchu, vybaveni tou nejlepší gore texovou bundou a vaší jedinou starostí je přežít.
Každičký den putujete nemalé vzdálenosti v obtížném horském terénu, potkáváte se s různými spoluobyvateli lesů a hor. Jste tam v létě, v zimě. Vidíte všechny změny v okolí tak, jak se střídají roční období. Vidíte hory pod sněhem, vidíte je ztrácet se v jitřním oparu. Jste tam, když skončí bouřka, roztrhne se mrak a údolí rozsvítí paprsek. Jste tam, když padne první sněhová vločka brzy v září. Vidíte, jak se tvoří drobná stáda v říji, kdy si nejsilnější samec odvádí ty nejsilnější samice. O pár měsíců později vidíte téhož samce, jak věrný svému stádu razí cestu v hlubokém sněhu. Potkáváte jej znovu, to už je tepleji, jarní slunce vypaluje na horské tundře pokryté sněhem hnědé koláče. Vidíte téhož samce, ale je velmi odlišný od toho, jehož jste naposledy viděli razit cestu. Je pohublý. Kosti a kůže. Cestou někde ztratil polovinu sebe sama. Taky je však bohatší o velkou zkušenost. Razil cestu svému stádu jednu dlouhou horskou zimu v Coloradu.